Konstrukce, v níž je operátor performativní negace ⎤ umístěn na ilokučním slovese ve tvaru 1. os. sg. ind. akt. imperf. Sloveso je jakožto indikátor ↗ilokuční síly výpovědi součástí formule F(p), tedy tzv. ↗explicitní performativní formule, jež má s p.n. podobu ⎤F(p). Cílem užití takovéto formulace je dát adresátovi explicitně na vědomí, že mluvčí neprovádí F(p), tj. např. Neslibuji ti, že zítra přijdu; Nežádám vás, abyste odešli. Negována je pouze ilokuční síla výpovědi, nikoli její propoziční obsah p, jako je tomu např. u Slibuji, že zítra nepřijdu; Žádám vás, abyste neodcházeli (pozitivní slib a pozitivní žádost s negativním obsahem), kterou znázorňuje formule F(~p). Rozlišení mezi p.n. ⎤ a propoziční negací ~ zavádějí ✍Searle & Vanderveken (1985); o tzv. ilokuční negaci však mluví už ✍Searle (1969).

Výpověď s formou ⎤F(p), resp. ⎤A (kde A je jakýkoli mluvní akt) označují ✍Searle & Vanderveken (1985) jako akt ilokučního popření, který je nekompatibilní (nemůže být koordinován) s výpovědí s týmž indikátorem ilokuční síly ve formě F(p) a není ekvivalentní nerealizaci F(p). Tj. mluvčí realizuje ilokuční popření pouze tehdy, řekne‑li Neslibuji, nikoli tak, že neřekne nic n. užije výpověď popírající samu sebe (Slibuji, že neslibuji). Také neplatí, že z dvojí negace ⎤ ⎤ plyne A, avšak úspěšná realizace (jakéhokoli) ilokučního aktu mluvčího/produktora zavazuje k popření ilokučního popření téhož aktu, tj. pokud mluvčí prohlašuje, že p, pak popírá, že neprohlašuje, že p. Jestliže není možné, aby mluvčí zároveň realizoval A₁ a A₂, pak platí, že úspěšná realizace A₁ mluvčího zavazuje k popření A₂ – tj. např. dovolit někomu něco mluvčího zavazuje k tomu, aby popřel zákaz téže věci. Jestliže realizace A₁ zavazuje mluvčího k realizaci A₂ (zároveň znamená realizaci A₂), pak ilokuční popření ⎤A₂ zavazuje mluvčího k ilokučnímu popření ⎤A₁, tj. např. souhlas něco udělat zároveň znamená, že mluvčí neodmítá něco udělat; popření neodmítnutí zároveň znamená popření souhlasu.

Výpovědí s formou ⎤F(p) se staly předmětem diskuse v souvislosti s tématem ↗negace obecně (✍Horn, 2001:73–78), především ovšem v souvislosti s výpověďmi asertivními, u nichž existuje možnost užití negace interní/propoziční (Kočka není na rohožce ‘tvrdím, že ~p’), n. externí/ilokuční (Netvrdím, že kočka je na rohožce ‘~tvrdím, že p’). Sporná je sama povaha ilokučního popření – „popření“ jakožto mluvní akt (Popírám, že p) je přijatelné, avšak aplikovat popření na jiné typy mluvních aktů (Popírám, že slibuji; Popírám, že něco tvrdím; Popírám, že vás vítám apod.) vede k přinejmenším k nutnosti hledat výstřední kontexty. Rovněž se ukazuje, že kladné tvrzení a popření nejsou symetrické: Pozitivní a negativní propozice se liší svým obsahem, ale každá z těchto propozic může být mluvčím buďto (kladně) tvrzena n. popřena. Asymetrie je v tom, že kdokoli popírá, popírá propozici (tvrzení) a zároveň tvrdí ono popření, zatímco ten, kdo něco (pozitivně) tvrdí, nepopírá nic. Pozitivní a negativní propozice jsou tedy symetrické, avšak kladné tvrzení a popření nikoli. Jsou‑li ovšem výroky Není pravda, že p a Popírám, že p nahlíženy jako mluvní akty, jsou v komunikaci ekvivalentní a zaměnitelné.

V č. lingvistice se úvahy o p.n. objevily už koncem 70. let. ✍Čejka (1978) zdůrazňuje presupoziční povahu p.n. (ohled na presuponovaná očekávání adresáta); formami a možnostmi uplatnění negace ve výpovědích s ilokučními slovesy se zabývala ✍Hirschová (1988). Obecně se zde počítalo s tím, že umístění operátoru negace na indikátor F až na výjimky ruší (původní) ilokuční potenciál výpovědi a ta pak dostává ilokuční platnost sdělení. Viz také ↗negace, ↗performativní hypotéza.